Cikánka na poště

Poštovní hala přeplněná sedícími i stojícími lidmi dávala tušit dlouhé čekání. Jediné volné místo k sezení bylo v zadní části haly. Poté, co jsem na něj usedl, brzy jsem pochopil proč.

Přímo proti mně seděla otylá cikánka se třemi dětmi. Tedy, lépe řečeno, matka otráveně seděla, děti se snažily proměnit poštovní halu v kůlničku na dříví. Ječely, kňouraly, pohazovaly po zemi papíry a rozhazovaly kamínky, které byly součástí výzdoby haly. Teprve když začaly z nedostatku dalších podnětů oblézat přímo její rozložitou postavu, cikánka je svým, vskutku vybraným slovníkem hlasitě okřikla.

Seděl jsem a přemýšlel o paradoxech. Této matce nikdo nebrání vychovávat své děti, pokud se tedy její přístup dá vůbec nazvat výchovou. Naproti tomu řada slušných otců své potomky vychovávat nemůže. Stačí k tomu jen, aby se matka s dětmi odstěhovala za milencem či za maminkou přes půl republiky, de facto děti unesla. V Kalifornii taková únoskyně ztrácí právo výchovy, u nás naopak dostane děti do péče.

Co tedy vlastně náš stát podporuje? Jaké vzory pro budoucí generace? K čemu naše společnost spěje?

Bylo mi z toho přemýšlení smutno.