Aleš Hodina

Žblebt roku 2017: Lichovník, Šimáčková, Uhlíř

19. 02. 2018 17:05:02
„Úprava styku rodiče s dítětem znamená povinnost rodiče nařízený styk realizovat,“ tvrdí trojice ústavních soudců.


Milý tatínku, sice jsme ti my, české soudy, sebraly právo pečovat o tvé děti a udělaly tak z tebe pouze tzv. stykače, ale běda ti, jestli tuto přidělenou roli víkendového strýčka nebudeš řádně plnit. Tak nějak by se dal srozumitelně přeložit výrok ústavních soudců, který je kandidátem na žblebt roku.

Po rozvodu nebo rozchodu rodičů u nás 90 % dětí stále - a zbytečně - přichází o péči jednoho z nich. Jak právně, tak fakticky. Péče o dítě zahrnuje zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (§ 858 OZ). Jestliže byla péče o dítě svěřena pouze jednomu rodiči, z právního hlediska by se tedy druhý rodič již o tyto záležitosti starat neměl. Ono to ani prakticky moc nejde. Když máte dítě třeba jen jednou za 14 dní na víkend, jak mnoho jej můžete tělesně, citově, rozumově a mravně rozvíjet?

Soudy (včetně Ústavního) se to snaží kamuflovat tvrzením, že styk - tedy pouhý kontakt s dítětem - je vlastně péče. Což, jak vidno výše, není pravda právně ani fakticky. Kromě toho jsou tu další odlišnosti. Například podle § 881 OZ mohou rodiče svěřit péči o dítě jiné osobě, ale podle § 887 OZ výkon práva styku nemohou svěřit jiné osobě. Takže správně by rodič - stykač neměl dítě svěřit ani babičce...

Nedosti na tom, že soudy takto dělají - většinou z tatínků - rodiče druhé kategorie. Seberou jim práva, ale ještě k tomu se jim snaží ponechat povinnosti spojené s péčí o dítě. Třeba o ně povinně pečovat v době tzv. styku, jak se zde snaží tvrdit Ústavní soud. Přitom v naprosté většině rozsudků najdeme formulaci „otec je oprávněn se s nezletilým stýkat od ... do ...“. Z takové formulace nijak nevyplývá povinnost otce tyto časy vždy využít.

Naštěstí byl výrok ústavních soudců pouze součástí odůvodnění jednoho usnesení, není tedy nijak právně závazný a mohli bychom si s ním třeba vytřít... koupelnu. Ale přesto stojí za povšimnutí, jak se strážci našeho ústavního pořádku snaží vmanévrovávat rodiče zbaveného péče do povinností spojených s péčí.

Možná namítnete, že je tu také zájem dítěte a § 888 OZ, který dává nejen rodiči, ale i dítěti právo styku. A budete mít pravdu. Ovšem aby toto právo bylo vykonatelné, muselo by i ono být konkrétně určeno rozsudkem („dítě je oprávněno stýkat se s otcem od ... do...“). A také stanovena povinnost matky styk s otcem zajistit. Vždyť přece pouze do její kompetence nyní spadá péče o citový vývoj dítěte, kam zajištění styku s otcem jistě patří. Tak nechť laskavě dítě k otci odveze, vybaví jej vším potřebným, obstará mu u něj stravování a pak jej zase odveze... Otec se má s dítětem pouze stýkat, péče o něj mu byla odebrána!

Že to zní v našich současných poměrech poněkud zvláštně? No a? Je snad normální třeba to, že otcové masově ztrácejí práva ke svým dětem? Pokud se tak děje, je třeba se tomu bránit všemi prostředky. Včetně zbraní protivníka, včetně důsledného lpění na zákonech.

Ideálně by však měli všichni zúčastnění - oba rodiče, sociálka i soudy - pochopit, že nejlepší cestou pro dítě (i pro ně samé) je zachovat i po rozchodu péči obou rodičů. Nesnažit se jeden druhého vylučovat z života dítěte. Oběma rodičům tak zůstane právo - i povinnost - o dítě a jeho vývoj pečovat. Podle zákona je toto dnes možné pouze v právní formě střídavé nebo společné péče. Ale střídavou péči lze namodelovat mnoha různými způsoby, v různých, i nerovnoměrných intervalech... a o společné péči je možno rozhodnout všude tam, kde rodiče nepotřebují intervaly stanovit a domlouvají se podle potřeby.

Převzato ze Střídavky, kde je možno pro jednotlivé žblebty i hlasovat.

Autor: Aleš Hodina | karma: 26.46 | přečteno: 4870 ×
Poslední články autora