„Ústavní soud … nemůže v žádném případě akceptovat skutečnost, že se ho (prohlubování vzájemného vztahu mezi nezletilými dětmi a jejich otcem) krajský soud snaží dosáhnout přímo proti vůli (přání) nezletilých dětí.“
“Žádný učený z nebe nespadl.“ Možná si toto rčení, někdy používané s dodatkem „ale blbce jako by shazovali“, vybavíte v souvislosti s uvedenými ústavními soudci. Mně ale vytanulo na mysli, když jsem přemýšlel o dětech. O tom, jak je to v přírodě zařízeno, že se mláďata učí od dospělých, nejčastěji od svých rodičů. Nebezpečí číhající všude kolem nedávají čas na dlouhé debaty, a tak je mládě často usměrněno klovnutím zobákem nebo máchnutím pracky. Obvykle proti vůli dotyčného potomka.
Lidská společnost se v tomto poněkud zcivilizovala. Přesto nikoho ani nenapadne, že by měl s dítětem dlouze diskutovat třeba o tom, jestli bude navštěvovat základní školu. Natož aby negativnímu přání dítěte v tomto směru dokonce vyhověl. Ústavní soudce - a bohužel i některé maminky - ale dokáže napadnout, že by si dítě mohlo určovat, jestli bude se svým tatínkem. S jednou ze dvou nejdůležitějších osob v jeho životě. A zároveň vychovatelem, který ho mnohdy naučí mnohem více než škola (aspoň co se týče znalostí a zkušeností pro život opravdu důležitých).
Některá rozhodnutí prostě musejí jít proti momentálnímu přání dítěte, protože je to v jeho dlouhodobém zájmu. Tak přistupujeme i k tomu, když si dítě nechce čistit zuby nebo mýt vlasy. Proto je ale nutné také odvézt plačící a křičící zmanipulované dítě od matky, třeba i násilím, a pomoci mu znovu navázat vztah s otcem - protože nechat ho v tomto stavu by znamenalo ho o tátu, jeho lásku, výchovu, péči a zážitky s ním navždy připravit.
Statistiky dokazují, že děti bez otců jsou postižené. Přesto si samy mohou myslet, že jim bez tatínka bude lépe (třeba díky benevolentnější výchově maminky). Možná že v tu chvíli i bude. Stejně jako je pohodlnější si nevyčistit zuby nebo nejít do školy. Nakonec je možné, že to, o co přišly, jim nedojde ani v dospělosti. Nebudou mít žádné autentické zážitky s otcem, se kterými by mohly srovnat svůj život bez něj. Podobně jako opravdový hlupák neví, že je hlupákem, neboť to není schopen pochopit.
A protože skutečně žádný učený z nebe nespadl, je nutné děti vést a vychovávat, a toto je především úkol rodičů - proto musíme děti vést i k rodičům, i když se jim to zrovna z nějakého důvodu nelíbí. K podobným závěrům jsem ostatně nedospěl jen já teď, ale také jedna moudrá kniha před zhruba dvěma a půl tisíci lety. Tedy že budeme dlouho živi a dobře se nám povede na zemi, když budeme ctít svého otce i matku (a tak se od nich i něco do života naučíme).
Jen nevím, jak dosáhnout toho, aby nějací učení, skutečně moudří soudci „spadli“, třeba i po delším vedení a výchově, na Ústavní soud.
Převzato ze Střídavky, kde můžete také pro některý ze žblebtů v anketě hlasovat (již jen do 28.3.2017).
