..nic ve zlém Aleši...ale blbnout by se mělo vždy jen do určité meze....

...a jinak...pokud každá třetí rodinu rozbije...tak co ty zbývající dvě...???...jedna v rodině nejspíš zůstane...mnohdy s magorem jen kvůli dětem...a té třetí uteče chlap....

...takže...dle mého..... jsme si asi kvit....

Aha, takže podle tohoto "výkladu" tu máme 2/3 chlapů magorů. Běž si podat ruce s feministkami. 

Skoda ze Simona Monyova anebo Irena Neffova "nerozbily rodinu". Zachranily by si tim zivot.

Vy jste tak zarputily, ze jste totalne ztratil soudnost.

Pravda je, že když se ženská po úletu zblázní, často boří mosty a počíná si poněkud zběsile (jen v okolí několik případů, a to jen za letošek)

Ale abych byl fér, chlap se taky občas zblázní a chová je jako patnáctiletý dement. A o násilnících, gemblerech či žárlivcích nemluvě. Tak jim fakt není, co vyčítat. Nemají povinnost dožít s magorem jako nějaká jeho osobní věc.

Takže, ženy asi o fous možná opravdu o něco "vedou" v rozbití rodiny díky častějšímu spojení citu a tělesna a tendence pálit mosty, ale rozhodně ne o tolik, kolik se tu tvrdí. Rozdíl bude výrazně menší. Řada z nich má dobrý důvod odejít. Těm těžko něco zazlívat

Rozdíl v našem chápání věcí je v tom, že s výjimkou trestné činnosti jednoho proti druhému neuznávám "dobrý důvod odejít". Právě kvůli těmto "dobrým důvodům" jsme se posunuli z 1 % rozvodovosti na 50 %. Manželé se ale dnes spolu berou dobrovolně, slibují si zůstat spolu v dobrém i ve zlém a pokud mají děti, má to i hluboký smysl. Mnozí lidé (možná většina) toto dnes bohužel považují za tzv. staromódní. Proto ovšem jsme dospěli v rozpadu rodin tam, kde jsme.

Souhlasím s většinou diskutujících. Nadpis článku je lživý. Každá třetí žena nerozbije rodinu, jen iniciuje rozvod, což není totéž. A možná mnoho žen, které rodinu za každou cenu udržují, generuje mnhem vice škod než ty rozvedené. Ve vztazích obecně (možná s výjimkou počátečního balení, a to ještě ne vždycky) jsou aktivnější ženy, častěji o vztah pečují, častěji je pro ně nejvyšší životní hodnotou a oblastí, do které nejvíc investují. To je důvod, proč taky častěji vztahy ukončují - není pro ně vyhodné nechat léta vztah nevztah vyhnívat, bere jim to víc síly než mužům.

A hlavně: rodina není automaticky vysokou hodnotou, takže "rozbití" něčeho, co už často jako rodina dávno nefunguje, může být dobrý skutek, a to pro všechny její bývalé členy. Co takhle zkusit konečně podporovat dobré vztahy mezi expertnery - rodiči dětí a mezi dětmi, prarodiči, dalšími příbuznými, kamarády, novými partnery, aniž by všichni nutně museli být v úředně potvrzenê rodině. Nestačilo by prostě vycházet spolu jako lidi a spolupracovat při peci o děti? Bez hledání vinika.

To je ale hloupej článek. Nelze žádostí o rozvod rozbít to, co již dávno rozbité je. Vy si jen jako vždy potřebujete najít viníka v té druhé straně.

Když někdo podává žádost o rozvod, tak už je pravděpodobně rodina rozbitá. Většina lidí, ať už žen nebo mužů, nebude podávat žádost jen tak z dlouhé chvíle. Většina lidí tak učiní po dlouhé úvaze a skutečně v okamžiku, kdy mají dojem, že už to lepší nebude. A proto nejde o rozbití rodiny, ale o opuštění nefunkčního svazku.

Máme tu tedy 50 % svazků nefunkčních? A před sto lety jich bylo 50krát méně nefunkčních?

Pane Hodino! Ač tvrdím, že vztah obecně je o všech jeho účastnících, tedy manželství o obou manželích, pochybuji, že by (i kdyby to byl fakt) skutečnost, že ženy častěji podávají žádost o rozvod bylo  synonymem pro skutečnost, že ženy častěji rodiny rozbíjejí. Muži jsou totiž ze zásady pohodlní, takže potřebují vyšší stimul, aby se zbavili pohodlí zaběhlého manželského života, jakkoliv ve skutečnosti nejsou v manželství saturováni.

Jsem jednou z žen, které žádost o rozvod podaly. Příliš dlouho jsem snášela týrání mého tehdejšího manžela, protože jsem byla přesvědčena, že jsem povinna dětem umožnit vyrůst v kompletní rodině. Teprve, když se týrání přesunulo i na našeho (tehdy 8-letého) syna, sebrala jsem zbytky svých sil a z manželství odešla (a 11 let se probíjela životem sama s dětmi). Mimochodem si mne během odloučení zavolal terapeut mého tehdejšího manžela a sdělil mi, že jsem setrváváním s takto nemocným člověkem nastavila našim dětem špatné hodnotové vzorce a bude zázrak, nebudou-li si své budoucí vztahy vytvářet podle něj. Jsem jednou z mnoha žen, který podobné útrapy prožívají či prožili a těm, které v nejlepší víře chybují stejně, vzkazuji : "setrváváním v takovém manželství ubližujete především a nejvíce svým dětem!"

Chápu, že problém vnímáte z opačné perspektivy, ale prosím, nešiřte bludy a demagogie!

Zdůrazňuji, že jsem nikdy exmanželovi nebránila v domluvených kontaktech s dětmi a dnes, po letech, jsme schopni se dohovořit nejen o podílení se na vícenákladech, ale i na postojích vůči různým rozhodnutím dětí. Ale svého tehdejšího rozhodnutí jsem nikdy nelitovala, neboť -dle hodnocení dětí samotných- "Taťka není schopen nás vychovávat a takhle jsme všichni šťastnější"

Jak mi kdosi kdysi řekl :"KAŽDÝ člověk má PRÁVO CHRÁNIT své fyzické i duševní zdraví a KAŽDÁ MATKA má POVINNOST CHRÁNIT totéž u svých dětí"

Milý autore, dovolila bych si příspěvek do diskuse. Vzdávám hold všem ženám, které z podobného vztahu, který líčíte ve svém blogu - dokázaly ze svého vlastního rozhodnutí odejít.  A podotýkám, že to nebylo pro ty ženy právě jednoduché rozhodnutí.

A dále bych si dovolila poznamenat, že právě tyto ženy udělaly pro své děti mnohem víc, než ty, které v nevyhovujícím vztahu vydržely a setrvaly. Protože jejich děti již nemusí replikovat chyby svých rodičů a žít tristní vztah, neboli prohrát svůj život.

Milí autore, jste se svými názory  naprosto mimo realitu. Na druhou stranu - vy, které řešíte svůj naprosto slušnému životu odporující vztah a máte pochybnosti kvůli dětem - nemějte je. Je to váš život a vaše děti budou jednou "opisovat" z vašeho života. A nechtějte, aby opisovaly vaše chyby..

DDK

Paní Drobná Kubalík (proč ta feministická dvě příjmení?) radí tedy ženám, aby ukázaly dětem, že problémy se řeší rozbitím rodiny (a pravda, toto pak děti mohou opisovat, rozvodovost je v tomto hodně "dědičná").

Z žádných statistik se nedozvíte, kdo skutečně rodinu rozbil. To by jste jako zkušený "harcovník" měl vědět. Mě spíš na české společnosti fascinuje jiná věc. Neustále se hledá viník. Označit a pokud možno znemožnit - pošpinit - zamezit styku s dětmi - donutit platit. Měl by jste napsat úvahu, proč je u nás zcela ojedinělé, aby se exmanželé v pohodě scházeli společně i se svými dětmi a třeba i novými partnery. Vyzkoušet mnohostrannou VELKORYSOST. Jenže to tady snad ani nejde. Stačí si číst zde různé výtvory. Převážně nenávist k jiné skupině či názoru a šíření negativní životní energie. Čest vyjímkám! K nim ovšem bohužel nepatříte.

Souhlasím s Vámi, paní Paseková, a odpíchla bych s dovolením se od věty - jen ti dva ví, čím to začalo a čím to končí. Protože v článku se dočteme varovně jednoduše: ten, kdo druhému nafackoval... a to je přesně ta věc, o níž často ví jen ti dva.A jen ti dva - v Čechách častěji než je zdrávo -ví, že je to fackování poněkud častější. Neboť utajení před okolím především. A pro děti rozvod není nikdy dobrým řešením , ale mnohdy lepším, než v podmínkách domácího násilí vyrůstat.