Tento případ totiž odkrývá systémový problém, jehož řešení by mohlo spláchnout různé "ochránce práv dětí" i u nás. Podstatou problému je, že pod záminkou "nejlepšího zájmu dítěte" se stát staví nad rodiče, zasahuje do rodinných vazeb a ničí je.
I v Česku máme děti odebrané z úplných rodin, a ne málo. Před několika dny si kvůli nesmyslému obvinění a odebrání dětí dokonce vzal život jeden otec rodiny. Až si člověk říká - proč svůj vztek a žal obrátil proti sobě a ne proti těm, kdo to způsobili?
Dohromady jsou tu však stovky tisíc rodičů, kteří byli soudem zbaveni práva vychovávat své vlastní děti. Jen s tím rozdílem, že toto právo nezískali pěstouni, ale výhradně druhý rodič. I takto odstavený otec nebo matka je ve stejné pozici jako paní Michaláková – se svými vlastními dětmi se také smí jen občas navštěvovat. Samozřejmě, že z pohledu dětí je situace lepší. Zbyl jim aspoň jeden rodič... Ale ani pro ně ztráta poloviny rodinných vazeb není dobrá. Utěšovat se tím, že přijít o jednu nohu je lepší, než přijít o obě, nemůžeme.
Řešení existuje: důsledně chránit rodinné vazby. Děti separovat od rodičů jen ve zcela mimořádných případech prokázaného týrání. Podpořit zachování rodin dětem pohromadě. A pokud se to nepodaří, pak jim aspoň zachovávat péči obou rodičů odděleně.
Sami odstavovaní rodiče (a jejich blízcí) by si měli uvědomit, že Norsko je i u nás. A začít mnohem víc bojovat za právo své a svých dětí být spolu. Tak jako paní Michaláková.
Z portálu Střídavka převzatý příklad ničení rodinných vazeb - soudy v Plzni stanovily otci pěti dětí možnost být s nimi pouhé tři hodiny měsíčně. Mimo tuto dobu mu matka v kontaktu s dětmi důsledně brání: